To nejlepší ze světa osmibitových her

Minule jsme si řekli něco o starých konzolích, dnes se ohlédnu za hrami, které se nejvýrazněji podepsaly na mé mozkové kůře, takže jsem si na ně i po tolika letech vzpomněl. Každá z těchto her měla něco, kvůli čemu jsem se k ní s chutí opakovaně vracel, ať už šlo o návykové herní mechanismy, důmyslné grafické zpracování nebo vysokou náročnost, díky níž se do mého mozku vyplavovalo obrovské množství endorfinů s každou dokončenou úrovní.

Duck Hunt

Přelomovou hrou je beze sporu Duck Hunt. Využívala totiž v té době nevídaný kus hardwaru – světelnou pistoli. Fungovala na principu odrazu světla od obrazovky. Poté co pes vyplašil v poli kachny,bylo třeba je přesně mířenou střelou sundat z oblohy. Když se nepovedlo, škodolibý čokl se střelci pěkně vysmál. A jelikož nešlo o kdovíjak přesné zařízení, často kachny bez potíží uletěly. Po třech kolech měl kdekdo nervy v kýblu.

Her na tomto principu vzniklo více. Za zmínku stojí Wild Gunman z divokého západu. Kdo by nechtěl být chvíli v kůži pistolníka. Po obrazovce se trousili protřelí desperáti. Pokud pistolník včas nezmáčkl spoušť, namazali si ho na chleba. Jo, byli to ostří hoši.

Yie Ar Kung-Fu

Tento kousek patří do kategorie harcore. Byl jsem sice malý špunt, když jsem se pokoušel překonat osmibitové kung-fu mistry, ale i tak byla hra neuvěřitelně náročná. Chtělo to perfektní timing v provedení jednotlivých úderů. Osvědčenou taktikou bylo dostat se do vzduchu a dobře mířeným kopancem poslat protivníka do kómatu. Ani to však někdy nestačilo. Jejich soustředěnost byla někdy až dech beroucí. Tlustý Wang byl nebezpečný na blízko, rychle se oháněl dřevěnou tyčí, Tao flusal přes celou tělocvičnu jakési krvavé chuchvalce krve (možná fireboly, kdo ví) a opálený Chen mrskal ostrými řetězy. První dva jsem nějakým zázrakem udolal, přes Chena jsem se snad nikdy nedostal. Po půl minutě jsem na zádech klepal nohama. Co na to říct. Pretty Hardcore Retro Shit!

Contra

Pokud bych měl vybrat hru na procvičení reflexů, vybral bych Contra. Šílená jízda v rambo stylu. Tucty nasraných nepřátel, automatická děla a ve vzduchu nespočet projektilů, mezi nimiž metá salta svalnatý hrdina s adekvátním kanonem. Sem tam sestřelí merunu, aby dostal bonus v podobě zajímavějšího střeliva, s jehož pomocí může efektivněji mrzačit tupce nabíhající na jeho kvér. Na konci každé úrovně pošle do pekla o něco silnější potvoru. To se několikrát opakuje, než dojde k tomu, že zachrání svět. Sláva! Že je to klišé? Je, ale neskutečně zábavné. Dokonce lze hrát v kooperaci s dalším parťákem. Co víc si přát.

Ice Hockey

Nejlepší multiplayerová hra? Ice Hockey! Jednoduchý, ale pekelně zábavný hokej pro dva hráče. Každý má čtyři hokejisty a brankáře. Jsou zde dokonce možnosti taktizovat, a to tím, že si zvolíte typ hokejistů, lišících se od sebe výškou a šířkou. Hubeňour je rychlý, ale po lehkém bodychecku se okamžitě poroučí k ledu. Tlouštíka jen tak někdo nesundá, ale než dojede k bráně soupeře, rozhodčí píská konec třetiny. Je tedy potřeba tyto typy vhodně kombinovat.

Co ale dělá z této hry výjimečný kousek? Je to možnost sejmout protihráče hokejkou. Sem tam se dokonce strhne rvačka. Do poslední chvíle není jasné, koho si rozhodčí odvede na trestnou lavici. Ne že by přesilová hra nabízela nějakou výhodu, je to ale skvělý pocit.

Tank

Předností této hry bylo zničitelné prostředí. Tankem se dalo demolovat kde co, bojiště tak na konci bitvy nikdy nevypadalo stejně, jako na začátku. V některých verzích se dokonce objevil editor. S ničím takovým jsem se do té doby nesetkal. Všechno co jsem postavil jsem sice vzápětí zdemoloval, něco jsem ale tvořil, což byla skvělá výmluva pro rodiče. „Ne tati, já nehraju. Já designuju nový úrovně!” 

Super Mario Bros

Mario samozřejmě nesmí chybět. Byla to snad první hra, s níž jsem se setkal. Než jsem se naučil skákat po želvích krunýřích, chvíli to trvalo. Hlavně se dostat do hradu pro princeznu. Sem tam sebrat nějaký ten hříbek, či přivonět ke květině a proměnit se tak v silnějšího, fireboly metajícího špunta. Oceňoval jsem hlavně rozmanitost jednotlivých úrovní. Prostředí se pravidelně měnilo a já byl zvědavý, co najdu za branou dalšího hradu. Fantazie tehdy pracovala na plné obrátky.

Dr. Mario

U Maria ještě chvíli zůstaneme. Tenhle borec byl tak populární, že se dostal i do dalších her. Nejpovedenější byla zřejmě variace na tetris, kdy bylo třeba vyhubit zákeřné viry vhodnou kombinací barevných prášků. Jednoduchá inovace ještě jednodušší hry, fungovalo to ale skvěle. Doktor Mario vhazuje prášky do sklenice, čímž hubí skvěle nakreslené bacily, kteří pochodují pod lupou do rytmu veselé hudby a roztomile se rozčilují, pokud se léčba daří. Super nápad, výborné provedení. Pozor! Velmi návyková záležitost!

Mnoho z těchto her vyšlo kolem roku 1985. Jsou sice staré, ale dovedu si představit, že i dnes by kdekoho na nějaký čas slušně zabavily. Pro mě jsou především krásnou vzpomínkou na dětství. Youtube je plný videí s těmito hrami, zachycena je i původní hudba. A právě hudba mě vrací zpět do dětských let. Po bezmála dvaceti letech si melodie stále pamatuji. Co říct na závěr? Snad by se slušelo poděkovat tvůrcům výše zmíněných her. Přes omezené možnosti se jim povedlo stvořit něco úžasného. Děkujeme!

Jakub Štěpánek

Na světě pobíhám přibližně 27 let. Už jako malý kluk jsem se nemohl odtrhnout od konzolí a počítačů. Hry mě stále nepřestávají fascinovat, nejraději mám open-world tituly a kooperativní akce.

WP-Backgrounds Lite by InoPlugs Web Design and Juwelier Schönmann 1010 Wien

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte ...

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Zavřít