Ledový ráj #3

Sedím dole u teplých barev malých plamínků v kamnech. Využil jsem horké plotny a převařil jsem asi dva litry vody. Potom šla na plotnu konzerva s fazolemi. Teplé jídlo potěšilo mrzutý žaludek. Jde na mě spánek. Nemůžu však zamhouřit oko s vědomím, že nahoře v pokoji odpočívá nebožtík. Mám pocit, že se každou chvíli otevřou dveře a zmrzlé tělo se přijde ohřát k ohni. Konverzace by asi trochu vázla.

Přeci jenom jsem usnul. Vzbudilo mě světlo slunečních paprsků. Cítím se lépe, nabral jsem trochu síly. Fazole odvedly skvělou práci. Chybí mi ale další jídlo. Znovu prohledávám srub, do místnosti nahoře se však neodvážím. Vidím rybářské háčky. Kdybych našel vlasec, mohl bych si chytit rybu. Ze srubu jsou vidět malé rybářské boudy, možná bych právě tam nějaký vlasec našel. Na nic nečekám. Beru si nezbytné věci a odcházím na zamrzlé jezero.

Led nepříjemně praská. Uklidňuje mě palčivá zima. Snad se postarala o dostatečnou tloušťku ledu. Obcházím jednu boudu za druhou. V ledu jsou sice vyřezané díry, rybářské náčiní ale nevidím. V jedné boudě leží rukavice. Mé ruce se třesou štěstím. Kde je asi jejich majitel? Kdo si může dovolit v takové zimě zahodit teplé palčáky? Nejde mi to na rozum. Vracím se zpátky. Najednou mě přepadne vichřice. Vidím zhruba na deset kroků. Pomalu pokračuju směrem ke srubu. V bílé tmě se objevují siluety. Vlci. Srdce mám až v krku. Vítr naštěstí vane na druhou stranu. Doufám, že mě nezpozorovali. Obcházím jezero po okraji. Snad jdu správným směrem. Náhle se objevuji na kolejích. Vichřice se přehnala, viditelnost se zvyšuje. Otočím se a vidím srub. Hned je mi líp. Na kolejích však něco vidím. Vagón.

Jdu blíž. Jsou to dokonce dva vagóny. Mé srdce plesá radostí, snad něco najdu. Bez rozmyslu se dávám do běhu. Čeká na mě překvapení. Nemilé překvapení. Vedle vagónu se objevuje vlk. Vrčí a pomalu se ke mě blíží. Cení ostré zuby. Nevím co mám dělat. Pomalu couvám. Snad bych mohl doběhnout do srubu? Marná naděje. Vlk na mě skočil. Padnu na záda. Snažím se bojovat, nemá to ale smysl. Ostré zuby trhají můj obličej, jako čepele ostrých nožů. Jsem v šoku. Křičím, přestože není kdo by mi pomohl. Vlk se mi zakousl do krku. Škube hlavou snažíc se ukončit mé trápení. Pomalu ztrácím vědomí. Azurové nebe zachytilo můj pohled. Příroda nade mnou zvítězila. Můj život končí.

Jakub Štěpánek

Na světě pobíhám přibližně 27 let. Už jako malý kluk jsem se nemohl odtrhnout od konzolí a počítačů. Hry mě stále nepřestávají fascinovat, nejraději mám open-world tituly a kooperativní akce.

WP-Backgrounds Lite by InoPlugs Web Design and Juwelier Schönmann 1010 Wien

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte ...

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Zavřít