Fallout Never Changes

Hlavní dějová linka posledního Falloutu je za mnou. Ve hře jsem strávil necelých třicet hodin. Radioaktivní svět sice nabízí nespočet dalších vedlejších úkolů, já ale s jistotou můžu říct, že se do něj už nevrátím. Přišel tedy čas na malou rekapitulaci nukleárního dobrodružství.

 

Nebudu opakovat všechny ty informace, které už jste vysosali z jiných článků o Falloutu 4. A že jich bylo požehnaně. Užitečné sbírání odpadků, ošklivé textury, problematický pathfinding NPCček, dlouhý loading atd. O tom bylo řečeno už dost.

 

Mě osobně hra nenadchla, ale ani nezklamala. Očekávání jsem neměl skoro žádná, i když to pro mě byla hlavní hra posledního kvartálu roku 2015. Můj vztah k Falloutovské sérii je řekněme neutrální. Z úvodních izometrických dílů jsem hrál pouze Tactics. První dvě hry mě vlastně nudily. Možná proto, že jsem nikdy moc nebyl na tahovky (výjimkami jsou snad pouze Heroes III a mafiánské Chicago 1930), takže jsem vzal zavděk alespoň tímto real-time počinem. A vydržel jsem u něj poměrně dlouho, což je pro mě trochu netypické, protože ani RPGčka moc nežeru.

 

Právě z toho důvodu mi vyhovují 3D díly Falloutu. Víc než RPG jsou totiž střílečkou a to platí i pro díl poslední. Občas si vybrat několik perků nebo rozdat body mezi pár základních vlastností. Že bych pociťoval znatelné posunutí ve výkonnosti mého tuláka, to se říct nedá. Hlavně musím umět najít nějaký ten náboj, zvládnout zafačovat nohu a zašít si ruku, dobře mířit a bez klíčů zámky otvírat. S tím si bohatě vystačím.

Samozřejmě mě rozčiluje celkové zpracování hry. Přijde mi trochu jako DLC ke trojce. Ano, pořádně velké DLC, ale beze změn. Na rychlo uplácané, jako kdyby si v Bethesdě půl roku před E3 řekli, že by vlastně bylo dobré vydat další díl. Zkostnatělost technické stránky hry je přímo tristní. Trochu to zachraňuje venkovní prostředí. Syté barvy mi vůbec nevadily, naopak. Při toulkách v mrtvé pustině je na co se dívat, ve dne i v noci. O interiérech škoda mluvit. Efekty dnešního hráče neohromí. Např. výbuchy působí velmi komicky, plameny visí nehnutě ve vzduchu, jako kdyby na monitor někdo nalepil samolepku.

Hodně mě zklamalo Diamond City. Není vůbec tak pompézní, jak se v trailerech jevilo. Malé náměstíčko okupuje pár uřvaných přeživších, kteří všichni na minutu přesně odcházejí do svých zablešených postelí, aby se mohli ráno zase vrátit zpět a postávat celý den na místě. Baseballový stadión opticky působí jako mrňavé hokejové hřiště. Zklamání nezvrátí ani trapné baseballové chrániče, které místní ostraze slouží jako zbroj. Z vyhazovačů ze školy jde větší strach.

Postavy na mě celkově působily hodně neživým dojmem. A teď nemyslím jistou skupinu obyvatel zničeného Bostonu, u nichž by se tahle výtka možná dala vyargumentovat. Všude je to samý synth. Možná i váš nejlepší kámoš, o němž jste si mysleli, že ho znáte lépe než svoje opancéřované boty. Že není nejchytřejší? Pravděpodobně starší model. V hlavě zuřivě protáčí plotny silně fragmentovaného disku. Ve zkornatělých tepnách nosí železné dráty a místo srdce malé atomové jádro. Člověk žije neustále ve strachu, aby mu to u večeře náhodou nebouchlo. A ten čokl? Taky robot. Na tuty!

Ani při psaní scénáře se tvůrci moc nepřemáhali. Standardní postapo dobrodružství, nic víc, nic míň. Frakcí je zde poměrně dost, ani jedna mi však nepřirostla k srdci. Všude vládne nějaká praštěná ideologie, z níž pramení to jediné přesvědčení o životě v pustině. Jednoduché rovnice, v nichž jsou ostatní skupiny vždy v pozici nepřítele. Lídrové těchto skupin vidí svět černobíle a to samé se samozřejmě chce i po vás. Můžete sice občas trochu uhnout a prokličkovat dialogy k morální bezúhonnosti, nakonec však stejně musíte zvolit černou nebo bílou a dosadit se do rovnice. A než se tam dosadíte, hodně se u toho naběháte. Při vzpomínce na sídlo tajemného Institutu se ve mně probouzí temná strana síly, až z toho lampička na stole bliká strachy. Ten kdo tenhle stopatrový včelín navrhl by zasloužil dávku z radioaktivního stimpacku. Pokaždé, když jsem v zářivém baráku někoho hledal, sílila ve mě chuť šlápnout na minu a navždy se vypařit. A jízda výtahem? Než můj bezdomovec dojel až nahoru, stihl jsem si dojít do krámku pro čerstvé rohlíky. Hrůza děs!

Budovatelskou část jsem po celou hru s úspěchem ignoroval, tady nemám co říct. Takže takový byl Fallout 4. Nejde o pamětihodnou hru, ale rozhodně si zaslouží pozornost. Jen aby nezačalo platit rčení: Fallout Never Changes.

Jakub Štěpánek

Na světě pobíhám přibližně 27 let. Už jako malý kluk jsem se nemohl odtrhnout od konzolí a počítačů. Hry mě stále nepřestávají fascinovat, nejraději mám open-world tituly a kooperativní akce.

WP-Backgrounds Lite by InoPlugs Web Design and Juwelier Schönmann 1010 Wien

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte ...

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Zavřít