Nuda v Římě

Poslední dobou často slýchávám o hráčích, kteří už na hraní nemají dostatek času. Rodina, kariéra, milenky nebo chlast mají v životě těchto humanoidů větší váhu, než virtuální světy. To samozřejmě chápu. Když se ale jejich nedostatek času promění v argument pro upřednostňování určitého typu her, to už mi nejde na rozum.

Mám samozřejmě na mysli klasické koridorovky. Poslední hojně diskutovanou hrou byl The Order: 1886. Rok před tímto steampunkovým průšvihem vyšla velmi podobná hra. Jejím účelem bylo hlavně podpořit prodej čerstvě narozených konzolí. Ryse: Son of Rome vyvolal ještě před vydáním, podobně jako The Order, mnoho povyku. Po roce reklamních keců přišlo jedno krátké odpoledne, během kterého hru všichni dohráli. A přibližně stejně tak rychle se na hru úplně zapomnělo.

 

Rozhodl jsem se dva roky starého Syna Říma nainstalovat. Dohnala mě k tomu zvědavost. Možná mě hra chytne, bude mě chvíli bavit. Gladiátora s Russellem Crowem mám hodně rád, dalo by se tedy očekávat, že se nebudu nudit.

 

 

Hra mě však nudila, jako snad ještě žádná jiná. Jeden úzký tunel, občas proložený akční videosekvencí. Soubojový systém zredukován na mačkání dvou tlačítek myši. Je jedno v jakém pořadí, hlavně rychle. Když je protivník dostatečně zubožený, lze ho popravit. Vidíš modrou? Zmáčkni levý a strč mu meč do břicha (hlavy, krku). Vidíš žlutou? Zmáčkni pravý a pořádně ho majzni po držce štítem. No a když ti chce někdo zblízka ukázat svůj meč, zmáčkni mezerník a ukaž mu naleštěný plech. To je vše.

 

Při hraní jsem si připadal jako bílá krysa s malinkatým mozečkem, vhozená do bludiště, kde se ani nedá špatně odbočit a ztratit se. Ten, kdo bludiště vytvářel, si totiž musí myslet, že ta krysa je moc blbá na to, aby se měla někde rozhodnout, jestli půjde doleva nebo doprava. Mezi hráčem a krysou je pak jenom jeden malý rozdíl. Krysa je v bludišti většinou nedobrovolně, zatímco hráč za hru dokonce vysolil nemalé peníze.

 

 

Je tu sice nějaký příběh. Ten mě ale dech zrovna nevyrazil a jako motivační prvek k dalšímu hraní tak selhal. Zkrátka a dobře, nevěřím tomu, že někdo hru dohrál a u závěrečných titulků vrněl blahem. To mi nikdo nenamluví. Vlastně ani nechápu, jak může taková hra vůbec obstát v konkurenci dalších inovativních titulů. Člověk by si řekl, že éra obyčejných koridorů je za námi a hráči chtějí něco jiného. Asi to bude ještě pár let trvat. Jestli ale někdo nemá na hraní moc času, rozhodně by ho neměl ztrácet u podobných tuneloidních blbostí.

Jakub Štěpánek

Na světě pobíhám přibližně 27 let. Už jako malý kluk jsem se nemohl odtrhnout od konzolí a počítačů. Hry mě stále nepřestávají fascinovat, nejraději mám open-world tituly a kooperativní akce.

WP-Backgrounds Lite by InoPlugs Web Design and Juwelier Schönmann 1010 Wien

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte ...

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Zavřít