PlayStation One: Zábava pro celý obývák

Ke konci devadesátých let byly osmibitové konzole pasé. Doba šla dál, já bohužel přešlapoval na jednom místě. Všichni kolem mě pařili na prvním PlayStationu, někteří dokonce žhavili počítače. U nás doma se pod televizí válela zaprášená konzole a hromada barevných cartridgí. Těžké časy pro zapáleného hráče.

V tomto období mého života byly naprosto klíčové návštěvy příbuzenstva, kde se vyskytovalo nějaké herní zařízení, nejčastěji první PlayStation. Z návštěv se stávaly herní seance. Rodiče si mohli v klidu pokecat u kávy, zatímco jejich dítka drtila chatrné gamepady. Zásadním problémem byl nedostatek her. Všechno bylo drahé, hráči si tituly mezi sebou často půjčovali nebo rovnou vyměňovali, protože na zbrusu nové placky zkrátka nebyly peníze. Hlavy rodiny byly většinou zaneprázdněné, neměly čas na shánění nových kousků, Tím pádem jsme si mohli vybrat maximálně mezi dvěma gamesama.

Taková Xena se v mechanice točila asi tak často, jako její smrtelně ostrý vrhací kotouč. Když Xena omrzela, museli jsme vzít za vděk demíčkama. Přestože byla žalostně osekaná, vydrželi jsme u nich dlouhá odpoledne. Např. Tekken 3. Pokud si dobře vzpomínám, bylo možné hrát pouze za dvě postavy. Buď to byl dredatý Eddy, zhulený capoeira fighter, nebo Ling Xiaoyu, uřvaná japonka praktikující karate. Možnost hrát proti sobě jsme s radostí uvítali. Menší radost měly naše matky, když musely poslouchat naše řvaní. Vzpomínám si také na V-Rally, první 3D závodění. Závody pro nás byly ukrutně těžké. Jedna malá chybička, auto ve škarpě a vzteklý restart. Nejvíc času jsme ale proseděli u prvního Drivera. Sice šlo o plnou verzi hry, nebyli jsme ale schopní splnit první úkoly v garáži a dostat se tak k misím. Moc nás to ale netrápilo, volná jízda po městě nám bohatě stačila.

Nedovedete si představit ten smutek a beznaděj, když se rodiče rozhodli zvednout kotvy. Trápení ukončil až Ježíšek, který pod stromeček přichystal jednu PS One i pro nás. Zapoměl sice na paměťovou kartu, takže jsme museli hry začínat znova, znova a znova od začátku, než se podařilo nějakou koupit. Bylo to ale něco úžasného. Disky se velmi rychle poškrábaly, v lepším případě jen umazaly. Hra každopádně nenaběhla, pokud laser nebyl schopen přečíst data. Na CD bylo potřeba s láskou dýchnout a utřít ho do trička. Pak už jsme bez dechu čekali, jestli se hra spustí. Tenhle trik občas opravdu zafungoval a my mohli zase hrát. Nikdy nezapomenu na zvuk loadovací obrazovky, pořád mi z něj naskakuje husí kůže.

Tehdy pro mě byla konzole zařízením, u něhož se bavila celá rodina. Pokud byla hra dostatečně zajímavá, strhla si pozornost všech přítomných v obývacím pokoji. Byla to událost. Ta malá šedivá krabice donutila lidi sedět v jednom pokoji a povídat si, což je něco, co už dnes moc neděláme. V tom se pro mě zásadně liší od osobních počítačů.

Dnes je situace samozřejmě jiná. Počítač připojený k televizi není nic zvláštního. Nerad se pouštím do přemítání o tom, co je lepší, jestli konzole nebo počítač. Je mi to vlastně úplně jedno, ať si každý hraje na čem chce. Pro mě je ale první PlayStation zařízení, u něhož se bavila celá moje početná rodina, naskládaná na dlouhém gauči. A to mu nikdy nezapomenu.

Jakub Štěpánek

Na světě pobíhám přibližně 27 let. Už jako malý kluk jsem se nemohl odtrhnout od konzolí a počítačů. Hry mě stále nepřestávají fascinovat, nejraději mám open-world tituly a kooperativní akce.

WP-Backgrounds Lite by InoPlugs Web Design and Juwelier Schönmann 1010 Wien

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte ...

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Zavřít