Návštěva arcade herny v Praze

Jako správný hráč se snažím naplnit svůj volný čas hraním. Někdy je těžké vysvětlit to mé přítelkyni, která neustále bojuje o mou pozornost. Protože jí mám rád, snažím se jí vyhovět a společně tak sem tam podnikneme nějaký ten výlet. Posledně jsme vylezli Petřín, a to pěšky! Bylo to fajn odpoledne. Napadlo mě ale, že bych víkendové procházky mohl stočit trochu mým směrem. Další víkend se mi povedlo vmanipulovat mou drahou polovičku do retro herny na kraji Prahy. To byl teprve výlet!

Abych byl upřímný, trochu si to přibarvuji. Nikoho jsem manipulovat nemusel, protože přítelkyně je velmi tolerantní a je ochotná se mnou navštívit videohernu i přes to, že na hraní moc není. Ten víkend jsme měli na starost devítiletého bratra Kryštofa, kterému se nápad také velmi zamlouval (až na nutnost zvednout se z postele a cestovat hodinu a půl MHD). Plán byl tedy jasný.

Když se budu snažit vzpomenout na mé setkávání s herními automaty, vybaví se mi letní dovolená s rodiči v kempu u vody blízko nějaké zříceniny nebo zámku. V takovém kempu se dá dělat hromada věcí. My jsme třeba stavěli sofistikované hrady z písku s vodním příkopem k tomu, něco, co dnešní děcka považují za vrchol trapnosti, protože si to můžou postavit v Minecraftu. Pamatuji si na vodní skůtr, který v pravidelných intervalech jezdil podél břehu. Způsobil tak vlny, jejichž síla pomalu rozbíjela písečné hrady a my je pak museli rychle opravovat, aby přežily další vlnobití. Takže v podstatě takový předchůdce dnešních Tower Defense her, akorát jsme byli všichni do jednoho zadělaní od písku, bláta a do ruda ofritovaní od zákeřného sluníčka.

Když k večeru přišla zima a nás přestalo bavit mastit karty, vyžebrali jsme od rodičů dvacetikorunu a vydali se do hospody. Ne na pivo, ale na automaty. Než začnete pochybovat o stylu výchovy našich rodičů musím doplnit, že nešlo o takové ty „výherní” automaty, které dělají z lidí trosky, nýbrž o videoherní automaty. Finance byly sice omezené, ale i za tu dvacku se dalo trochu zahrát. Jedna hra tenkrát vyšla zhruba na pětikačku. A bylo to super!

Když jsme vešli do retro herny na kraji Prahy, pohltila mě vlna nostalgie. Za jednorázový vstup jsme mohli hrát co jen srdce ráčilo. A že bylo z čeho vybírat. Jako první jsem se pustil na klasiku Pac Mana, dokonce jsem objevil jeho variaci v podobě Ms. Pac Man, což byla rychlejší verze staré klasiky. S Kryštofem jsme vyzkoušeli téměř všechny bojovky ze série Mortal Kombat a Tekken. Když mě přestalo bavit dostávat na prdel od 17 let mladšího rošťáka, posunuli jsme se trochu jiným směrem. Kouzlo těchto automatů totiž spočívá v široké variabilitě různých periferií, které jsou s automatem napevno svázány. Vrhli jsme se na hru Alien: The Gun. Do teplých jsme vzali plastové samopaly a dali jsme se do perforace škaredých emzáků. Pocit ze střelby byl skutečně parádní. Zbraně v sobě mají zabudovaný motůrek, který při střelbě vibruje. A jak vibruje. Můj triceps lítal snad po celé místnosti. Když bratr odpadl, sebral jsem i jeho zbraň. Sice jsem v ten moment pravděpodobně vypadal jako prvotřídní magor, ale řeknu vám, že jsem si v tu chvíli připadal jako Rambo, Terminátor a všichni další agresivní idioti, kteří se nebojí velkých zbraní. Skvělý pocit.

20160928_153606

Za zmínku stojí také retro simulátor jízdy na silniční motorce. Pro jízdu je třeba nasednout na torzo motorky a do zatáček se pořádně naklánět. Jako malý kluk jsem nikdy neměl potřebnou váhu pro plnou kontrolu těžkého plastu. To jsem si nyní plně vynahradil. Chvílemi jsem se bál, abych plast neurval.

Nejvíc mě však bavila gamesa s názvem Cruis’n USA. Jde v podstatě o závodní simulátor. Je třeba šlapat na pedály, točit volantem a dokonce řadit. Vedle volantu na vás čumí šaltrpáka a vy máte celkem čtyři rychlosti k tomu, abyste svojí káru dostali do cíle co nejrychleji. Všechno to manuální ovládání působí velmi dobře, volant dokonce vibruje, což pěkně vtahuje do hry. Na chvíli byl ze mě zase ten malý kluk na dovolený s rodiči, čehož si všimla i přítelkyně, když jsem odmítal pustit bratra ke hře. Holt, když mě něco chytne…

20160928_160753

Abych byl upřímný, retro moc nežeru, pixel art už vůbec ne (až na výjimky – viz. Punch Club). Proto jsem se bál, jestli se v herně nebudu nudit. Nenudil jsem se ani vteřinu. Kryštof si staré hry nepamatuje vůbec a tak trochu jsem počítal, že nad nimi bude ohrnovat nos. Když jsme však odcházeli, ptal se, kdy si pojedeme zase zahrát. Hry jsou po těch letech stále zábavné a krom nostalgiků mají sílu oslovit i mladý kluky a holky. Těmi se to tam pěkně hemžilo. Kdyby tam čepovali pivo, byl by to ráj na zemi.

Mě osobně nejvíc bavily periferie. Jsme zvyklí hrát na gamepadu nebo na klávesnici s myší. Zapomněli jsme ale jaké to bylo, když jsme plastovou kulovnicí skrz televizní obrazovku sestřelovali kachny. Připomínám, že to bylo (a stále je) super!

Jakub Štěpánek

Na světě pobíhám přibližně 27 let. Už jako malý kluk jsem se nemohl odtrhnout od konzolí a počítačů. Hry mě stále nepřestávají fascinovat, nejraději mám open-world tituly a kooperativní akce.

WP-Backgrounds Lite by InoPlugs Web Design and Juwelier Schönmann 1010 Wien

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte ...

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Zavřít