Hry, které mi zlomily srdce

Rozhodl jsem se, že vám dnes poodhalím některé herní momenty, které ve mně způsobily pocity beznaděje, smutku, ale hlavně se mi hluboce zaryly do srdce. Mějte na paměti, že zde budou zásadní příběhové spoilery. Budu psát o následujících hrách: První sezona The Walking Dead, Life Is Strange a Amnesia: A Machine For Pigs. Pokud jste tyto hry zatím nehráli, tak článek zavřete.

Všude běhají nemrtví, ale v mém srdci se rodí hřejivá láska – The Walking Dead: Season 1

Pomalu otevírám oči. Sedím v policejním autě. Kam mě převáží? Policista, který auto řídí, mě nepříjemně popichuje a ptá se, jestli jsem to opravdu udělal. Co jsem měl udělat? Ptám se ho, ale on v ten moment svede konverzaci úplně jiným směrem. Během té několikaminutové jízdy se mezi námi začíná budovat jakýsi vztah. Ovšem jen do té doby, než se na mě policista otočí, přestane se soustředit na to, kam jede a přejede nějakou postavu, která svému tělu dává sbohem, takovým způsobem, že by i mistři exploitation hororu záviděli. Maso se rozprskne na čelní sklo, zbytky oblečení se lepí na silnici, která je tak horká, že byste si na ni mohli udělat oběd. Policista nezvládne řízení a sjede z cesty. Letíme smrtelnou rychlostí z kopce a míjíme stromy, když na jednou natrefíme na kámen, který se řidiči stane osudným. Hlavou se udeří o volant tak prudce, že z ní téměř nic nezůstane. Já se svíjím v bolestech na zadní sedačce. Pouta, kterými jsem byl připoután, po pádu praskla, ale moje ruce jsou v takové agonii, že jsem rád, že s nimi vůbec hýbu. Po pár hodinách, kdy jenom bezvládně sedím na sedačce a snažím se překonat bolest, která nemíní polevit, se vzepřu a vysvobodím se z okovů, které představuje ona plechová rakev. Jsem hluboce v lesích. Udělám jenom pár kroků a opět upadnu. Ruce mám plné modřin. Opět vstanu a potácím se podél useknutých pařezů a najednou uvidím opuštěnou chatku. Vrazím dovnitř, ale jsem v šoku. Vše vypadá čistě. Prozkoumávám kuchyň, ale nenalézám nic jiného, než fotku rodiny s malou holčičkou. Náhle zahlédnu něco na zemi v rohu místnosti. Ohnu se pro to, ale najednou mě někdo tvrdě zasáhne předmětem a já upadám na podlahu. Je to ta holčička z obrázku, plazí se po mně, škrábe mě. Je vytrvalá, nechci jí ublížit, říkám si. Silně si chytnu ruce, povalím ji na zem a zakřičím: Nejsem nepřítel, potřebuji pomoc. Její oči jakoby rázem spatřily anděla. Náhle otočí a začne plakat. Moji, moji rodiče odjeli a nechali mě tady s chůvou, ale ta je teď taky pryč. Neplač, snažím se ji utěšit. Najdeme je a tvou chůvu taky. Jen to dořeknu a znovu upadám na zem. Pod krkem mě drží něco odporně zdeformováno. Má to na sobě zástěru. Zakřičím na holčičku, podej mi něco ostrého. Potvora otvírá ústa a chystá si dostaveníčko s mojí krční tepnou. Když v tu chvíli holčička přikutálí šroubovák, působí to jako zázrak. Nástroj pro kutily potvoře zarazím hluboko do krku, ale nevystříkne z ní krev, nýbrž nějaký zelený sliz. Její nemrtvé tělo upadne do kouta místnosti, který v ten moment působí jako propadliště dějin. Popadám holčičku a utíkáme z chaty. Tam, tam zahni, tam jsou dobří lidé. Doběhneme k plotu, kde jsou muži se samopaly. Po důkladném prozkoumání oblečení, ale hlavně naší kůže nás vpouští dovnitř a poskytnou nám zásoby jídla a pití. Ležím u modrého sudu, když se mě holčička zeptá: Jak se jmenuješ? Já jsem Clementine, ale chtěla bych se jmenovat jinak, nemám své jméno ráda. Ale za to mám nádhernou kšiltovku, říká mi. Ten její nevinný úsměv nikdy nezapomenu. Její hluboce kurnaté vlasy a upřímné oči, jako by se mě snažily dostat z toho srabu, ve kterém se nyní všichni nacházíme. Lee, odpovídám ji. Lee, odpovídá, právě jsi se stal  mým nejlepším kamarádem.

Tak vážení přátelé a tady začíná pouť, která je plna potu, krve, úmrtí, ale hlavně zoufalosti. Teď se dostávám k zásadnímu spoileru. Poslední varování. Na konci hry máte dvě možnosti. Po tom, co je Lee pokousán nemrtvými, se můžete rozhodnout, jestli zabráníte tomu, aby se přeměnil a nebo odejdete. Jediná možnost, jak zabránit tomu, aby se nestal nemrtvým, je ta, že ho zastřelíte. Tím, že odejdete způsobíte to, že z původního Leea zbude jen kouř a prach. Na scénu nastoupí nový Lee, který bude rozsévat hrůzu a nalezne zálibu v lidských hrdlech. Dodnes si pamatuju, jak mi tekly slzy, když jsem se rozhodoval. Při stisku spouště jsem to nezvládnul. Nádherný vztah, který si postavy vybudují, je rázem fuč. A potom nastoupí závěrečné titulky a píseň Take Us Back od Lizz Robinett. V ten moment mi srdce bouchalo takovým způsobem, jakým si ani nedovedete představit. Měl jsem chuť vyběhnou ven a neustále běžet. Jako to udělal Forrest Gump. Slzy by spláchnul déšť, který v ten den, kdy jsem TWD dohrál, bušil do okna. Tahle  hra mi  ukázala to, jak je důležité chránit si vztahy, které vedeme s lidmi, protože nikdy nevíme, kdy daného člověka vidíme naposledy. Sbohem Lee, budu si tě navždy pamatovat.

Zvony půlnoci rezonují městem a dávají zdar novému století, já však ležím v kaluži krve a nemám srdce – Amnesia: A Machine For Pigs

Má drahá Lilly, děkuji ti za naše chlapce. Žila jsi jenom tak dlouho, aby jsi svými krásnými oči viděla pouze Edwina, ale Enocha jsi nikdy nespatřila. Budu je opatrovat, jejich srdíčka jsou nyní uzamknuta v mém a navždy je budu milovat. Kluci, poběžte sem. Ano, papá? Co potřebuješ? Chlapci, tatínek nám zorganizoval výlet do Mexika, pojedeme do pyramid. Vážně? To je super, kdy pojedeme tatínku? Hned zítra, vše potřebné je již zajištěno. Převozník nás vysadí u vstupu u pyramidy. Stoupáme po první pyramidě a já si dělám o všem poznámky. Tatínku, co vlastně hledáme? Ptají se chlapci. Kouli, která nám umožní takové věci, o kterých se běžnému člověku ani nezdá. Prozradil mi to můj strýc Alexander. Ten strýc, který obýval hrad v Prusku? Ano, odpovídám. Náhle opouštíme pyramidu a vydáváme se dál. Najednou natrefíme na pyramidu, která nás hned upoutá svým majestátem. Chlapci, čekejte dole. Tatínek musí něco udělat. Moje staré kosti křupou při každém zdolaném schodu a na posledním schodu dokonce upadám. Po chvilce se zmůžu a vejdu do místnosti, kde jsou na zdi obrázky Aztéků a jejich obřadních rituálů. Tohle vše znám, říkám si. Strýček to popisoval ve svých dopisech. Na konci místnosti, je truhla. Otvírám ji, ale to, co nálezám mi mění život navždy. Ona magická koula a její oslepující zář. Ležím na zemi, ale oči mám dokořán otevřeny, protože mě fascinují vize, které mi koule zprostředkovává. Války, bomby, bankéři, hladomory, ale to, co mě upoutá nejvíc, jsou těla dvou chlapců. Oba dva mají blonďaté vlasy a jizvy přes obočí. Proboha, jako by mým chlapcům z oka vypadli. Náhle komnatou začne znít hlas. Oswalde, tohle je to tvoje následující století, tohle se stane tvým chlapcům, udělají z nich prasata, které budou bojovat pro nic. Zaboří jim rypáky do žeber a vykousnou jim srdce, to přece nechceš, ne? Ne, ne, ne, to nemůže být pravda. Můj křik je tak hlasitý, že najednou slyším chlapce, jak křičí strachem. Nikam nechoďte a zůstaňte tam. Táta hned přijde. Onen zlověstný hlas pomalu přestává hovořit, ovšem na poslední chvilku, ze sebe vyhrkne poslední větu. Obětuj své chlapce, jako to dělali Aztékové. Ušetříš je těchto zvěrstev, které je čekají a bude jím líp. Hlas ustane a koule zmizí. Bežím k truhle a vidím starý obřadní nůž. Bez rozmyšlení ho beru a utíkám na schody, kde stojí mí dva vyděšení chlapci. Chlapci, pojďte sem a zavřete oči. Chlapci poslechnou na slovo. Slzy mi stékají po kabátě jako Niagarské vodopády. Moje ruka se natahuje ke hrudi Edwina a naznačuje jasný akt. Nůž propíchne jeho kabátek a prudce se zaryje do jeho tělíčka. Po pár vteřinách řezání, srdíčko upadá na schodek. Jeho křik přestávám vnímat. Další na řadě je Enoch, na kterém vykonávám stejnou zrůdnost, která je jistě zbaví toho utrpení, kterému by jinak museli čelit. Po tom, co jest dokonáno, odnáším jejich bezvládná tělíčka k loďce a odplouváme zpět do Londýna. Převozník ani nedutá. Vysazuje mě u mého sídla. Chlapce zabalím do deky, na které jsem seděl a odcházím do zahrady, kde je taky pohřbím. Převozníka už nenacházím a taky už ho nikdy nespatřím. Otevřu dveře do své komnaty a vypiji všechen alkohol, který je k nalezení a uléhám do postele.

Dámy a pánové, nejsem vyšinutý magor, právě jsem vám napsal drobný synopsis příběhu Amnesia: A Machine For Pigs.

Celá hra je absolutní zoufalství, kde se brodíte mrtvolami, krví, ale hlavně bojujete se svým vlastním svědomím. Nejsilnější moment ovšem nastává až na samotném závěru hry, kdy se dostáváte k onomu Magnum opus. Otevíráte obrovské dveře, které na sobě mají logo Mandus company. Vše je černé, akorát v dálce vidíte Pyramidu. Kráčíte dál, když najednou promluví hlas magické koule, která tohle vše způsobila. Dovolte mi nyní odříkat alespoň pár vět, které vám sdělí.

Kolenoval jsem hluboko v hlíně, plíce jsem si naplnil plynem, který mě zničil. Viděl jsem padnou dva bratry. Zahlédnul jsem války a hromadné výbuchy, které sjednotily domy se zemí. Ty tuny uprchlíků, které jsem v dálce záhlédnul. Způsobil jsem hladomory. Dům plný lebek v džungli. Nevinní lidé, Mandusi. Utrápeni, udušeni, otráveni. Udělají si z vás otroky, doslova prasata. Tohle je to tvoje nové století. V ten moment, kdy tento monolog skončil, to na mě přišlo. Začal jsem brečet jako želva, protože mi došlo, jak ta hra ukazuje na různé zvěrstva, která se opravdu udála a hlavně mě popadla zoufalost. Mandus chtěl své chlapce jen ušetřit. Myslel to všechno dobře. Byl to nešťastný muž. Zakončení celé hry je také jaw-dropping. Usednete do křesla, které vám doslova vyrve srdce z těla a položí ho vedle srdcí vašich chlapců. Dokážu si představit, že pokud hru hrál nějaký otec dětí, tak měl po dohrání solidní problémy.

Finální akt je opravdu majestátní a navždy redefinoval můj vztah k této hře. Nemusí to být horor, který budete milovat kvůli hratelnosti, ale kvůli příběhu. Je to opravdu zvrácenost, ale bohužel pravdivá.

Zlato, už nejde vrátit čas, musíš se rozhodnout – Life Is Strange

 Bože, kdy už ta hodina skončí? Zbývá už jen 5 minut do konce, to už nějak přetrpím. Najednou mě vytáhne učitel k tabuli a já samozřejmě nic nevím. Dostávám nedostatečně a odcházím si poníženě sednout. Sakra, ten učitel na mě má ale pifku, co jsem mu jen udělala. Najednou zazvoní zvonek. Beru si svých pár švestek, nasazuji si sluchátka, kde mi hraje Syd Matters a odebírám se na chodbu. Ještě, že ty sluchátka mám, říkám si. Když bych měla poslouchat kecy těch hlupáků, kteří nemají na práci nic jiného, než pomlouvat ostatní, tak bych to nepřežila. Potácím se takhle chodbou, kráčím jako neviditelná, nikdo si mě nevšímá. Je mi z toho smutno. Co mám jenom dělat? Zajdu na záchod a tam počkám, než zazvoní. Koneckonců jsem fotografka a ráda fotím neobyčejné věci a třeba tam najdu něco zajímavého. Moje vnitřní hlasy mluví jasně. Jsi kráva naivní, říkají. Otevírám dveře na záchod, kde se obvykle schází místní krásky, které jsou vždy zaneprázdněné. Naštěstí zde nikdo není. Pro jistotu zkontroluji roh místnosti. Jsem zmatená, na mopu, který tam nechává uklízečka, se nachází krásný modrý motýl. Vytahuji z batohu svůj krásný analog a fotím ho. Najednou uslyším hlasy. Schovám se do kabinky. Ty krávo, já ti žádný prachy dávat nebudu, ty štětko jedna. Ozývá se ode dveří. To budeš muset, ty parchante, jinak všechno řeknu a tvůj tatínek a jeho politická kariéra? Ha, nic nezbude. V tu chvíli mě přepadá zvědavost. Ten dívčí hlas znám. Na škvíru otevírám dveře a jsem v šoku. Chloe? Moje Chloe? Moje nejlepší kamarádka z dětství, která se na mě kdysi vybodla a roky jsem ji neviděla? Co ta tady proboha dělá? Nakonec nic neudělám. Toho kluka taky znám. Nathan Prescott, dítě zbohatlíka, který vlastní tohle město. Nathan vytahuje pistoli a začne zápasit s Chloe. Po pár vteřinách boje, zbraň provádí svůj účel. Chloe leží bezvládně v kaluži krve, která dále proplouvá místnosti a pokrývá zmačkané kapesníky studentů, které leží vedle koše. Začínám plakat a nadávám si, proč jsem jenom něco neudělala. Kéž by šel vrátit čas. Život je opravdu divný.

Nezačnu hned psát o konci hry, nýbrž o konci třetí epizody. Tam totiž Maxine, jak se naše postava jmenuje, navštěvuje Chloe, která je upoutaná na vozíčku. Jak už jste možná pochopili, tak se ve hře cestuje časem. A v tenhle moment Max vrátí čas o několik let dopředu. Její nohy ji vedou krásnou cestou vedle pláže, kde vše vypadá bezvadně, ale to ovšem jen do okamžiku, než zaklepe na dveře, kde bydlí Chloe s její rodinou. Otevírá ji její matka, která ji sdělí, že se stala jistá věc. V ten moment kameru střihne na Maxinin obličej a já hned věděl, že je zle. Její oči jakoby se naplnily beznadějí. Poté se kamera přepne zpět na matku, která ustupuje a pak to přijde. Do předsíně vjede Chloe. Ten beznaděj v její tváři, ten si vybavím, i kdybyste se mě na to zeptali o půlnoci. Mimochodem třetí epizodu jsem dohrál těsně předtím, než jsem šel spát. Asi vám nemusím zdůrazňovat, co jsem dělal před spaním, že? Můj polštář ví své.

No a nyní se dostáváme na samotný konec hry, kde máte možnost dvou voleb. Buďto obětujete Chloe a zachráníte město, anebo ji obětujete a město zachráníte. Já si vybral záchranu Chloe. Tornádo vše srovná se zemí a vy společně s Chloe odjíždíte z Arcadia Bay, jak se herní město jmenuje. Ovšem pokud obětujete Chloe, pravé utrpení nastupuje. Opakuje se sekvence ze záchodků, kde Max nechá Chloe zemřít, aby bylo vše jinak. Následuje písnička Spanish Sahara od skupiny Foals, která už je smutná sama o sobě. Poté se koná pohřeb Chloe, kde pro mě vše šlo do kopru. Max se naposledy podívá na rakev, kde bude tělesná schránka Chloe přebývat, ale Max hned pozná, že psychická forma se zachová dál. Na rakev totiž usedá onen krásný modrý motýl, o kterým jsem mluvil na začátku. Bylo to strašné. Píseň tomu hodně dodává, ale důležité je herní poselství. Já ho pochopil následovně: Přátelství je jedno z nejdůležitějších věcí, kterou v životě dostaneme a musíme ho opatrovat.

Dominik Nečesánek

Ahoj, jsem videoherní zapálenec a žiju tím prakticky odmala. Nejraději hraju sportovní hry, hlavně fotbaly.

WP-Backgrounds Lite by InoPlugs Web Design and Juwelier Schönmann 1010 Wien

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte ...

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Zavřít