Jak hrajeme hry?

Žijeme ve zvláštní době. Ve světě videoher se každý týden něco zajímavého stane, z klávesnic redaktorů herních serverů se skoro kouří. Každý měsíc se na hráčskou obec valí nálož zajímavých her, člověk pomalu neví, po čem dřív skočit. A to nepočítám indie scénu. Taková je doba.

Styl, jakým hrajeme hry se lehce pozměnil. Kde jsou ty časy, kdy dohrání automaticky neznamenalo smazání z disku. Za sebe mohu zmínit třetí Warcraft, první dva díly Call of Duty, Vietcong, sérii GTA nebo první dva díly Gothicu. Jasně, jsou to tituly, na nichž jsem vyrůstal a částečně tak o nich mluvím s jistou nostalgií, ale i tak. Byly snad tehdy hry lepší, zábavnější? Možná. Především jich však nevycházelo tolik, jako v dnešní době a my si jich tak více vážili.

Fyzický vztah

Originální hra byla ještě nedávno relikvie a její vlastník byl vystaven neobyčejně velkému zájmu ze strany deprivovaných kamarádů. Aby člověk bez příjmu tehdy získal něco zajímavého na hraní, musel znát ty správné lidi. Nicméně i tak se většinou nevyhnul dlouhému čekání, až na něj přijde řada, protože vlastník oblíbené hry měl zpravidla mraky kamarádů. Stále vzpomínám na instalaci druhého Gothicu. Směsice napětí a očekávání se pomalu blížila k hranici hysterie. Skoro až transcendentální zážitek vystřídal zuřivý vztek, když se poté hra odmítala spustit. Krásné časy. To už se ale dnes nestane.

gothic2-splash

Když pominu element dětství a s ním spojený nedostatek peněz, stojíme stále u faktu, že dnes je vše dostupné téměř okamžitě. Stačí dvakrát kliknout, počkat až se hra stáhne a nainstaluje a vše je připraveno. Digitalizace tak částečně oklešťuje samotné hraní a z posvátného zážitku se stává vcelku všední věc. Podobné je to s hudbou. Klik sem, klik tam a posloucháme. Zapomínáme na to, že samotný výlet do obchodu a výběr cédéčka má také své kouzlo. Člověk držel v ruce obal, který po otevření příjemně zavoněl. Samotné roztočení v přehrávači byl rituál, magický okamžik. Bohužel jsme se ho úspěšně zbavili. Mluvím tady o CDčkách, představte si, jaké to tehdy muselo být fajn s gramofonovými deskami. Asi to bylo boží, když se k nim nyní lidé opět vracejí. Ve světě her nabízí podobný zážitek herní konzole, ale všichni už tak nějak tušíme, že disky v regálech herních obchodů zřejmě moc dlouho nevydrží.

Konzumuj

Stačí se podívat na statistiky Steamu. Každý den je na hráče vyplivnuto tolik her, že jim z toho jde hlava kolem. Platí to však také pro mainstreamové pecky. Ani těch velkých a kvalitních titulů není málo a člověka to pomalu vybízí ke konzumnímu stylu hraní. Sám u sebe občas pozoruji nutkání dohrát hru v co nejkratším čase, abych se posunul k další. Opakovaná smrt nebo bloudění mě dohání k pocitu, že ztrácím čas, což zákonitě kazí zážitek. Jako kdyby šlo o jakýsi podivný závod. A to je problém.

U seriálů tento přístup možná funguje. Víc a víc nových a zajímavých příběhů, víc sérií, epizod. Sledování je však pasivní záležitost, člověk si u toho klidně může zdřímnout. K hraní už potřebujeme alespoň kousek vůle a nadšení. Hra si musí naší pozornost zasloužit. Člověk si pak během hry pokládá otázku, jestli za to opravdu stojí. Stačí totiž dvakrát kliknout a na disku se ohřívá jiná, možná o chlup lepší pecka. Hráč takhle časem může dojít až do stádia jakéhosi vyhoření, kdy už mu za to hry nestojí.

S tím by mohl souviset také poměrně čerstvý trend, kdy se lidé uchylují ke sledování průchodu hrou, ať už s komentářem jiného hráče, nebo bez něj. Svědčí to o skutečnosti, že hry jako médium jsou pro hráče stále zajímavé, už jim ale z různých důvodů nestojí za to, aby je aktivně hráli. Možná vyhořeli a hraní je přestalo bavit, možná jenom došli do dalšího stádia lenosti. Tak jako tak je to smutné.

ddd

Nevzdávat se

Hlavně nebrečet! My sami jsme zodpovědní za to, jak přistupujeme k hrám a jejich hraní. Syndrom vyhoření je skutečná věc a je velmi těžké znovu objevit ztracené nadšení. Jak se tomuto politováníhodnému stavu vyhnout? Je dobré zkusit také něco jiného. Fotbal, florbal, běhání nebo jiný sport. Trochu se provětrat na procházce, umýt nádobí, uklidit a hru si dát až potom, za odměnu. Udělejte si z hraní rituál – kávičku, pohodlné křeslo a klid. A když vás začne hra nudit, nelámejte to přes koleno a dejte si pauzu. Případně zkuste půjčit gamepad přítelkyni. Uvidíte, že se hra v její režii dostane úplně do jiné dimenze, to vám slibuji!

Jakub Štěpánek

Na světě pobíhám přibližně 27 let. Už jako malý kluk jsem se nemohl odtrhnout od konzolí a počítačů. Hry mě stále nepřestávají fascinovat, nejraději mám open-world tituly a kooperativní akce.

WP-Backgrounds Lite by InoPlugs Web Design and Juwelier Schönmann 1010 Wien

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte ...

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Zavřít