Dishonored 2

Za chvíli tomu bude už pět let, co se na světlo světa dostala hra, která svým způsobem změnila styl hraní lineárních her. Vydání prvního Dishonored působilo jako zjevení. Sice jsme dostali veskrze béčkový příběh o pomstě, kterým může disponovat jakákoliv akční hra, která vyšla za posledních let, ale kumšt byl právě v té exekuci hratelnosti. Měli jsme pár misí, kde jsme měli jasný cíl, který máme popravit, anebo právě nikoliv. Celá první hra se dala projít tak, abyste přicházeli nepozváni a odcházeli nepoznaní. Kombinace magie nám umožňovala projít mise tím způsobem, že nás strážní nemohli vidět a my jsme se jim mohli na střeše tiše smát a jenom poslouchat tu slavnou frázi, jestli si strážní zase zajdou na whisky a dají si karty. Nevoněla Vám magie? Výborně, mohli jste se na její využívání absolutně vykašlat a hru projít se svojí ostře nabroušenou šavlí, granáty, jejíchž výbuch rozerval veškeré živé maso v okolí, používat šipky v kuši, anebo jste mohli úplně jednoduše vsadit na tichý přístup. Ano, hra šla opravdu dohrát bez jediného zabití a dokonce jsme k tomu nepotřebovali ani špetku magie. Tohle by ještě nemuselo být tak revoluční, můžete namítat. Vždyť zde byly hry, jako Deus Ex či Thief, které vlastně vsázely na stejné mechaniky a jejich použití. Jenomže to je právě to. První Dishonored je kombinací těch nejlepších mechanik právě z jmenovaných her. A je to jenom dobře. Dostali jste digitální hřiště, ve kterém sice dostanete jasný úkol, ale v tomto případě platí má oblíbená fráze, že zázrak je v provedení. The Miracle is in the execution. Sečteno a podtrženo, první Dishonored je hra, která v mých očích navždy redefinovala způsob, jakým se dají hrát hry.

Odpusťte mi lehce zdlouhavý úvod, ve kterém jsem shrnoval to, co bylo tak parádní na prvním díle. Udělal jsem to z prostého důvodu. To, čeho jsme se nemohli nabažit v jedničce, jsme ve druhém díle dostali ve formě extra menu z Burger Kingu. V případě této hry rozhodně neplatí rčení, že vývojáři pouze dření a koncept, potažmo mechaniky hry se nikam neposouvají. Jednak druhý díl vyšel po čtyřech letech od úvodního dílu a jde to na něm safra znát.

Pojďme si na rovinu ujasnit jednu markantní věc. Hrát Dishonored jenom kvůli příběhu není ten hlavní důvod, proč byste měli do tohoto vagónu naskočit. Příběh v zásadě navazuje na příběh prvního dílu, ale rozhodně ho nepotřebujete znát, abyste si hru užili. O tom to zkrátka není. Myslím, že bude stačit, když řeknu, že nám vývojáři opět naservírovali příběh o odplatě. Ale co na tom záleží, ptám se? Odpověď je prostá. Druhý díl budete hrát stejně kvůli té parádní hratelnosti, která je stejně komplexní, jako návštěva nočního hlavního nádraží v Praze. Garantuji Vám, že něco takového jste ještě nezažili.

Co je ovšem nové, je to, že ve hře jsou přítomny dvě postavy. Corvo, což je nám, kteří jsme hráli první díl, velice známý bijec. Anebo spíš hrdlořez? Nebo Tichošlápek? No, však Vy si zajisté toho svého Corva Attana najdete. Hratelnost za Corva je naprosto stejná, jako v prvním díle, ale prosím Vás, nepoužívejme slovo stereotypní. Corvo je pořád stejně zábavný, jako v prvním díle. Nicméně si myslím, že by hře prospělo to, kdyby jsme možnost volby postavy vůbec neměli a museli bychom si vybrat naší druhou postavu. Ní je dcera císařovny Emilly Kaldwin, kterou můžete znát velice dobře z prvního dílu. Ano, Corvo je její otec. Nyní už to prasklo. Ještě předtím než se dostanu k důvodům, proč si myslím, že hratelnost za Emily přesahuje zábavnost hratelnosti za Corva, se pojdme podívat na jednu událost, která může veškerou hru totálně změnit. Nebojte, vývojáři ji sami ventilovali dávno před vydáním. V zásadě, po začátku hry, kde si vyberete, za jakou postavu budete hrát, potkáte velice zajímavou postavu, která Vám dá jasnou otázku. „Chceš získat magické schopnosti, které ti ve tvé cestě za pomstou pomůžou, nebo mě odmítneš a vsadíš pouze sám na sebe?“ Dámy a pánové, tohle je takzvaný gamechanger. Tato volba může totálně překopat hratelnost, logicky. Není to skvělé? Ano, já Vás slyším, je to skvělé. Ve hře je spousta pasáží, které si horko těžko dovedu představit tak, že nebudete disponovat magií a přesto jimi projdete s prstem v nose. Věřím ale, že se takoví hráči zajisté naleznou.

Pojďme ale zpět k Emilly. Ta narozdíl od svého otce ovládá nové schopnosti, které jsou značně originální. Pojďme si pár schopností představit. Co třeba takové Domino. Ne, nepředstavujte si nic úchylného. Jde v zásadě o velice jednoduchou, ale nesmírně zábavnou a chytrou dovednost. Pomocí magie označíte dva nebo více protivníků, čímž je pomyslně spoutáte a jakmile střelíte nebo propíchnete jednoho, okamžitě se ta stejná věc stane i tomu druhému. Nesmírně zábavná věc. Nebo takový Shadow Walk? Možná si pamatujete, že Corvo disponoval schopností, že může posednout krysy, které byly v Dunwallu jako doma a potom se mohl dostat do částí, které jsou normálnímu člověku zapovězeny. Emily sice nemůže posednout lidi, ale zato se může na určitý čas transformovat v bestii, která roznáší strach a hrůzu. A k tomu všemu se může protáhnout odpadními cesty. Používání magie samozřejmě něco stojí, a tak Vám po čase začne miznout bar, který ukazuje aktuální stav many. Ve hře sbíráte modré lektvary, pomocí kterých si manu doplňujete. Jednotlivé schopnosti si můžete i vylepšovat, ale i to není zadarmo. K vylepšování potřebujete runy, které se ukrývají po virtuální mapě jednotlivých misí. Runy odhalíte použitím mechanického srdce, které Vám sdělí jejich polohu. Můžu Vám ale říci, že získat je, opravdu není žádná legrace. Cesty k nim jsou velice často zapeklité a někdy jsem správnou cestu hledat i desítky minut. Tato mechanika se už ale objevila v prvním díle, stejně jako takzvané Bonecharmy, které Vám poskytují určitý bonus. Hledáte je úplně stejný způsobem, jakým runy.

Jak to celé jenom zakončit. V zásadě jsme dostali to stejné, co v prvním díle, akorát daleko lépe vyladěné a další možnosti, jak plnit mise. Tato hra je především pro lidi, kteří si chtějí na virtuálním pískovišti opravdu hrát. Neskutečně komplexní hratelnost, která snad nikdy neomrzí a vždy se nalezne jiný způsob, jak danou situaci vyřešit.

Hodnocení: 5/5

Dominik Nečesánek

Ahoj, jsem videoherní zapálenec a žiju tím prakticky odmala. Nejraději hraju sportovní hry, hlavně fotbaly.

WP-Backgrounds Lite by InoPlugs Web Design and Juwelier Schönmann 1010 Wien

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte ...

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Zavřít