Chceme se rozhodovat?

Proces rozhodování je nedílnou součástí každodenního života. Někteří se rozhodovat neumí, nebo nechtějí, nutnost volby jim zkrátka nedělá dobře a raději se jí vyhýbají. Jiní se v rozhodování vyžívají a třeba manažeři vnímají tuto schopnost jako klíč k úspěšné kariéře. Není divu, že volby pronikly také do světa her a filmu. Opravdu se ale chceme rozhodovat i zde?

Význam voleb

Ve videohrách mohou hráči rozhodovat třeba o tom, s kým vlezou do postele. Vzpomenout můžeme třeba na sérii Mass Effect, která se milostnými pletichami proslavila. Družení se objevilo také v Assassins Creed: Odyssey nebo v Zaklínači. Bílý vlk musel být během románků nadmíru opatrný, promiskuitní chování totiž hra reflektuje. Jak? To samozřejmě nebudu prozrazovat. Podstatné je, že rozhodnutí skutečně měla nějaký efekt. A to nejenom v rámci romantických vztahů. Řezník z Blavikenu ve třetím dílu formoval také vztah s Ciri, jeho činy navíc zásadním způsobem ovlivnily příběhová vyvrcholení jednotlivých kapitol. No a pak tu máme třeba loňský Detroit od Davida Cage, v němž se volby mohou smíchat v nepoživatelný guláš.

Na druhé straně jsou tituly, kde je proces rozhodování přítomný také, ale bez zjevného dopadu. Tím se proslavilo studio TellTale. Epizodické hry navozují pouze iluzi volby, je vlastně téměř nepodstatné, co hráč na obrazovce odklikne. TellTale byli za tuto skutečnost nejednou kritizováni. Šlo nicméně o validní koncept, který docela dobře fungoval. Některým hráčům bylo zkrátka úplně jedno, že svým rozhodnutím ovlivňují vyprávění pouze v malých detailech.

Dle mého názoru se proces rozhodování do videoher hodí. Interaktivní médium si o něj přímo říká. Pokud se autorům daří najít tu správnou hranici, není důvod rozmanité volby neocenit.

Film?

Trochu jinak to vidím u filmů a seriálů. Na Netflixu jsme si nedávno mohli prožít strastiplný příběh osamělého vývojáře videoher. Osmdesátá léta se ve snímku Bandersnatch míchají se skvělým dobovým soundtrackem, herecké výkony neurazí, styl populární série Black Mirror je do jisté míry zachován. Ze strany Netflixu jde o jednu z prvních vlaštovek, jejímž úkolem je otestovat potenciál tohoto formátu.

Bandersnatch je vlastně vypiplaný snímek, kterému lze jen těžko něco vytknout.

Volbami je snímek prošpikovaný jak jen to jde. Od hudby hrající ve walkmanu, po zásadní rozhodnutí, na nichž závisí život hlavního protagonisty. Nejen že je možné vrátit se zpět a zkusit to trochu jinak. Některé možnosti lze dokonce prozkoumat opakovaně, přičemž je v záloze připraveno hned několik scén. Film lze „proklikat” za půl hodiny, pokud by snad někdo chtěl prozkoumat všechny možnosti, může u televize strávit i hodinu navíc.

Je sympatické, že si autoři neváhají udělat srandu sami ze sebe, celý koncept je navíc posunut do absurdna, když si mladý vývojář uvědomí jednu podstatnou věc. Autoři snímkem zcela zpochybňují význam volby v lidském životě a divákům nenápadně předkládají námět k zamyšlení, tak jak je to v sérii Black Mirror zvykem.

Funguje to?

Bandersnatch je vlastně vypiplaný snímek, kterému lze jen těžko něco vytknout. Osobně mám ale problém se samotným formátem. Mám totiž takový dojem, že se diváci u filmu rozhodovat nechtějí. Být neustále ve střehu, připraven zmáčknout tlačítko myši nebo ovladače, to není to, co diváci chtějí. U filmu si chci odpočinout. Jediná validní činnost navíc je přesun popcornu, chipsů a dalších pochutin z talíře do pusy. O nic jiného v tu chvíli nestojím.

Nabízí se také otázka, zda má divák usilovat o proklikání všech možností, nebo jestli se má spokojit s jedním koncem. Druhá možnost moc nefunguje, příběh by v tomto případě byl až příliš useknutý. Touha prozkoumat všechny možné odbočky zase může zadělat na obsedantně kompulzivní poruchu.

Formát Bandersnatche bych vzal na milost možná jednou za čas, ale snímek by mě musel hodně nadchnout. Uvidíme, co první vlaštovky Netflixu o divácích prozradí a zda se podobných filmů objeví víc.

A co na to říkáte vy? Jste podobným snímkům otevřeni, nebo u filmů také raději relaxujete? Dejte nám vědět v komentářích.

Jakub Štěpánek

Už jako malý kluk jsem se nemohl odtrhnout od konzolí a počítačů. Hry mě nikdy nepřestaly fascinovat, nejraději mám open-world tituly a kooperativní akce.

WP-Backgrounds Lite by InoPlugs Web Design and Juwelier Schönmann 1010 Wien

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte ...

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Zavřít