Dnes jsem se v práci skoro nezastavil. Bylo potřeba vyložit a přerovnat asi tři sta kontejnerů. Jezdil jsem ještěrkou sem a tam, tam a sem pořád dokola. Připadal jsem si jako debilní křeček zavřenej v maličkým kolotoči. Neví kam, ani proč, ale pořád běží.

Nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Za těch pár let práce v docích jsem tupej jak poleno. Jenže mám já na výběr? Nic jinýho na mě na tomhle světě nečeká. Dvanáctka v práci, pár piv v zaplivanym baru a na závěr hysterická manželka jako třešnička na tomhle nepovedeným dortu.

Když jsem odcházel z práce, jen tak tak jsem se vyhnul vedoucímu směny. Měl jsem kliku. Určitě by mi napařil přesčas, parchant jeden. Mám podezření, že právě on trefil na parkovišti můj pickup. Neměl koule na to přiznat barvu a ujel. Občas mám chuť rozbít mu držku. Bojím se dne, kdy se neovládnu a opravdu to udělám.

Cestou z práce jsem se trochu uklidnil. Zabořil jsem se do sedačky, pustil rádio a kochal se pohledem na zapráskaný ulice. Celý Los Santos jsem měl u zadku. Nádhernej pocit. V baru na mě čekali kluci. Neměl jsem moc náladu na nějaký vykecávání. Hlavně jsem se potřeboval napít. Utopit myšlenky v láhvi se studeným pivem. Na chvíli zapomenout na celej svět, omráčit pomyšlení na to co bude a vychutnat si přítomnost. Bez chlastu toho nejsem schopnej. Je to smutný, já vim. Nejsem ale jedinej. Stačilo se rozhlídnout v tom smradlavym baru. Problémů měl každej plný kapsy. A každej chtěl na chvíli myslet na něco jinýho. Někdo probíral politiku, někdo se snažil v kulábru dostat koule do díry. Všichni u toho chlastali. Vyplavit trochu endorfinů, o nic jinýho nešlo. Dal jsem si pět kousků a vyrazil domů.

Pomalu jsem se plavil tmavými ulicemi. Pomaleji jsem snad už ani jet nemohl. Nechtělo se mi domů. Sydney bude zase řvát, věděl jsem to. Ráda řve a na mě obzvlášť. Já už jsem se vůči tomu obrnil, sousedi si ale pořád nezvykli.

Konečně jsem stál před domem. Chvíli jsem se přemáhal. Napadlo mě, že bych mohl přespat v autě a ráno rovnou odjet do práce. Nakonec jsem překonal nechuť a vyrazil ke dveřím. Doma bylo podezřelé ticho. Dlouho jsem něco takového nezažil. Sydney jsem nikde nenašel. Čekal na mě pouze vzkaz na ledničce. „Rozvádím se s tebou. V úterý si přijedu pro věci. Sydney.”

Nevěděl jsem, co si myslet. V hlavě se mi míchalo všechno dohromady. Měl jsem radost, že už na mě nebude řvát. Bylo mi to ale taky trochu líto. Jsem teď v tomhle bytě sám. Asi si budu muset pořídit psa.

Hra: GTA V

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno