Probouzím se zimou. Oheň v krbu dávno dohořel. Je taková zima, že i uvnitř mi jde od huby pára. Musím odsud pryč. Venku je šero. Vracím se na mýtinu, vlk nikde. Musím jít dál. Dostávám se do slušného tempa, aspoň trochu rozmrznu. Nesmím to ale přehnat. Studený pot by mě mohl zabít.

Mám v nohách zhruba tři míle. Sluneční paprsky se proplétají mezi stromy. Nejsem si jistý, kam vlastně jdu. Doufám, že narazím na nějaké lidi, kteří se v okolních lesích vyznají. Co bych dal za pomocnou ruku. Musí tady přeci někdo být. Někde za mnou slyším výt vlky. Jdu proti větru, je možné, že mě ucítili. Panikařím. Měl bych se rychle někam schovat, jinak mě roztrhají. Pár metrů ode mě si to peláší malý zajíc. Kdybych měl pušku, měl bych co jíst k večeři. Připadám si bezmocný. Příroda nade mnou vítězí. Mám pocit, že mi za chvíli odpadnou ruce. Rukavice si do letadla nikdy neberu. Mám na sebe vztek.

Jsem už několik hodin v pohybu. Už to dlouho nevydržím. Na vrcholu každého kopce vždy pohasne naděje, kterou živím cestou nahoru. Rád bych spatřil srub, vidím však pouze stromy. Vycházím z lesa. Koleje! Svitne ve mě jiskřička naděje. Náhle se objevil vysněný srub s kanadskou vlajkou. Rozhořel se ve mě oheň.

Vtrhnu dovnitř. Doufám, že konečně na někoho narazím. Volám, ale nikdo se neozývá. Vidím nějaké dřevo, vodu, dokonce jsem objevil konzervy s fazolemi. Jsem snad v nebi? Jdu po schodech nahoru. Otevřu dveře. Hned naproti sedí na zemi člověk. Radost mi to ale nedělá. Je mrtvý.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno