V životě mě nic moc pěknýho nepotkalo. Jako malej kluk jsem pravidelně dostával přes držku. Starší kluci v mém výrazu vyčetli, že pro ně nebudu představovat žádnou hrozbu a ze strachu nikomu neřeknu ani slovo. Měli pravdu. Vycejtili ze mě tu slabost, kterou jsem se marně snažil skrývat. Byl jsem dobrej maximálně ve výmluvách, jimiž jsem vysvětloval nateklej ksicht a fialový monokly. Nevím, jestli mi to otčím opravdu věřil, nebo jenom neměl chuť řešit trable nevlastního syna.

Tak nějak jsem doufal, že se všechno obrátí k lepšímu. Maturitní ples byl pro mě závěrečnou šaškárnou, po který se z téhle frašky konečně osvobodím. Navoněná bublina plná očekávání a snů však rychle praskla. Movitější spolužáci pokračovali na nóbl školy, zatímco já jsem střídal jednu brigádu za druhou. Slušnou práci pro mě nikdo neměl. Byl jsem dobrej maximálně pro obracení do mrtva usmažený hmoty do hamburgeru. Nesnášel jsem ten hnus, po němž se celý město mohlo utlouct. Falešný úsměvy věčných brigádníků šly na dračku.

Kvůli nedostatku peněz se mi ještě dlouho nepodařilo vylétnou z hnízda. Otčím si samozřejmě nenechal ujít ani jednu příležitost, kdy mi mohl připomenout, jak jsem neschopnej. Zlom nastal až ve chvíli, kdy jsem potkal Sydney. Po třech měsících oťukávání začala mluvit o svatbě. Sice jsem z ní byl hotovej, ale z myšlenky na svatbu mě běhal mráz po zádech. Její tatík by samozřejmě nedopustil, aby si jeho dcerunka vzala nějakýho budižkničemu. Zařídil mi práci v docích a já už jsem nemohl couvnout. Vřítil jsem se do nudnýho stereotypu, bez šance na změnu.

Byla to vlastně jenom otázka času, než to celý vybouchne. Depresi střídá nasranost, vztek se mění v letargii. Nebezpečnej koktail, kterej se míchal přímo v mým těle, v pokroucených zkornatělých tepnách mýho světa. Nejhorší na tom všem je ten okamžik, kdy člověk zjistí, že ho z týhle šedivý zóny nikdo a nic nezachrání. I kdybych měl všechno po čem toužím, pořád bych se cejtil takhle mizerně, protože takovej prostě jsem. Pocit štěstí je pro můj vesmír dosud neobjevenou planetou.

Bus-GTAV-rear

Sedím na spocený sedačce ve špinavym autobusu a popravdě pořádně nevím, jestli jsem už neměl dávno vystoupit. Je mi to ale úplně jedno. Sleduju prosluněný město, jak pomalu protéká kolem mýho okna. Občas se podívám na slečnu sedící naproti mně. Paprsky našich pohledů se v okně společně odráží, kříží a míjí v neměřitelných úhlech. Někdy se i střetnou. V jejích očích je taky cosi smutnýho. Přemýšlím, jestli hledí na mě, nebo pouze skrz můj odraz na rozpálené ulice. Než stihnu tuhle hádanku vyřešit, beze slova mě opouští. Jsem zase sám. Zapomenutej a opuštěnej, jako zastávka na znamení.

Hra: GTA V

 

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno